Kázání o pokání

První čtení: Jonáš 3,1 – 10: “I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak.”

 

Čtení ke kázání: Matouš 4,12 – 17: “Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: `Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.´ Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské."”

 

Kázání:

 

Milé sestry a drazí bratři,

 

dnešní neděle je první postní nedělí. Máme celkem šest postní nedělí, a to včetně Květné neděle zvané Palmarum. Šest postních nedělí má tradiční latinské názvy podle prvních slov Žalmu, který se příslušnou neděli četl. První postní neděle tak nese název Invocavit. Postní období předchází Velikonocům. Jde celkem o čtyřicet dní při vynechání postních nedělí. V tomto období se zdržujeme zbytečného veselí a zábav na památku toho, že se Ježíš v těchto dnech připravoval na své utrpení. Liturgickou barvou postního období je barva fialová. Vyjadřuje smutek mírněný nadějí. Vykládá se také jako barva popela, tedy jako symbol kajícnosti a přípravy. Proto se fialová barva užívá v obdobích kajících, v adventním období a postním období. A ne náhodou na počátku postní období stojí Popeleční středa.

Popel zde není jen připomínkou konce lidského života v duchu biblické výpovědi “Prach jsi a v prach se navrátíš” (Gn 3,19), ale také připomínkou křesťanské naděje na povstání k novému životu při vzkříšení. Základem této naděje je náš návrat k Bohu zde na zemi, kterému ovšem musí vždy předcházet pokání. Proto také Ježíš zahajuje své veřejné vystoupení výzvou “Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.” A právě pokání bych se dnes chtěl blíže věnovat.

Pokání je předpokladem každého přiblížení se člověka k Bohu a Boha k člověku. Ve třetí kapitole knihy Genesis se píše o pádu člověka do hříchu a tak platí: “není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy”, jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům (Ř 3,22). Hřích pak odděluje každého člověka od Boha a neumožňuje mu jednat spravedlivě, tedy podle Boží vůle. Navíc hřích přináší vinu a s ní i hrozbu Božího trestu. Zlo, které obyvatelé starověkého města Ninive páchali, vystoupilo před Boží tvář a Bůh se rozhodl toto město vyvrátit. Jak jsme slyšeli v našem první čtení, předtím však poslal proroka Jonáše, aby Ninivským ohlásil Boží soud. Ninivští uvěřili Bohu, vyhlásili půst a rozhodli se odvrátit od své zlé cesty. Když Bůh viděl, že se Ninivští odvracejí od své zlé cesty, rozhodl se od svého záměru zničit město upustit.

Již tento příběh naznačuje, že pokání v biblickém slova smyslu znamená nejen změnu myšlení a cítění a lítost nad hříchem, nýbrž také odvrácení se od hříchu a přijetí nových náboženských a mravních norem. V novozákonním pojetí jde o změnu celkového životního postoje člověka, jeho odvrácení se od zla a obrat k spravedlnosti a k Bohu. Jedná se přitom o radikální obrat, proměnu srdce čili podstaty člověka. Neboť v židovském myšlení srdce není centrem citů, ale intelektu, myšlení, sídlo vnitřního života. Proměna srdce tedy znamená změnu smýšlení, nové promyšlení toho, co a jak dělám, nové přeorganizování života. To vše je obsaženo v řeckých novozákonních pojmech metanoia a metanoein.

Slovo metanoia lze přeložit jako lítost, změna smyšlení, pokání, obrat v situaci člověka a světa, způsobený zásahem Božím a potom i odpovídající obrat v životě člověka. Slovo metanoein se překládá jako měniti myšlení, pociťovati lítost, obrátiti se v náboženském a mravním smyslu, činiti pokání (viz Souček, J. B.: Řecko- český slovník k Novému zákonu, Kalich, Praha 1994, s. 166).

Ježíš navazoval na naléhavou výzvu k pokání svého předchůdce a bratrance Jana Křtitele. Podle Jana Křtitele by veškerý lid izraelský měl činit pokání, a to nejen ze zřejmých hříchů (L 3,12 – 20), nýbrž z celého života (Mt 3, 8 – 10). S výzvou k pokání Jan Křtitel spojil tzv. křest pokání, kterým Bůh působí jednak pokání, jednak odpuštění hříchů (Mk 1,4). Ježíšova výzva k pokání se od Křtitelovy výzvy liší tím, že její naléhavost je dána naplněním času, tj. je přítomností království Božího v Jeho vlastní osobě. U Jana Křtitele je pokání spojeno se křtem, u Ježíše Krista je proměna srdce vyvolaná Duchem svatým, který působí v Jeho přítomnosti a Jeho přítomností.

Pokání není jednorázový úkon, je to celoživotní úděl křesťana. Při obrácení člověk je zpravidla podroben tzv. generální zpovědi, kdy za pomocí zpovědního zrcadla vyznává všechna svá provinění vůči Božímu desateru (Ex 20 či Dt 5). Před každou Večeři Páně se koná veřejná zpověď, kde vyznáváme svoji hříšnost, prosíme o odpuštění a slibujeme snahu se polepšit. Často se při zpovědi používá známé Lutherovo vyznání vin. Určitý úkon kajícnosti je ovšem součástí každé bohoslužby, také té dnešní (v rámci úvodní modlitby). To proto, abychom očištěni ode všech nánosů hříchu a nesvatosti mohli mít společenství s naším Pánem.

Žel i po obrácení křesťané hřeší, i když nemusejí hřešit. Již víme, že svůj hřích máme Bohu každopádně vyznat, On nám jej odpustí a očistí nás od každé nepravosti, jak píše apoštol Jan ve svém První listě: “Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.” (1 Janův 2,1- 2).

O tom, co je hřích a co není, nemáme subjektivně rozhodovat výlučně sami. Co je našim hříchem, se dozvídáme objektivně z Písma svatého či z napomínání bratří a sester. Ale hlavně nás z hříchů usvědčuje sám Duch svatý, pomocí prostředníků či bez nich. Velkou chybou je, když toto působení Ducha svatého ignorujeme. Bráníme tím Duchu svatému v našem posvěcování a můžeme se dokonce dopouštět i rouhání proti Duchu svatému, o němž víme, že nám nebude odpuštěno. Dosvědčuji to následující slova samotného Ježíše: “Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.” (Mt 12, 30 – 32).

Soudím, že pokání jako celoživotní proces v nás může vypěstovat důležitou křesťanskou ctnost, a to jmenovitě pokoru. Vzorem je tu nám náš Pán, Ježíš Kristus, o němž z Písma víme, že “za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel” (Žd 5,7). To ukazuje na známou, ale v praxi někdy opomíjenou, biblickou zásadu, že “Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost” (Jk 4,6 či 1 P 5,5). Proto nebojme se, bratří a sestry, činit pokání ze svých hříchů a ze svého celého života. Zvlášť vhodné je k tomu právě započaté postní období. Dáváme tak potřebný prostor Duchu svatému, aby mohl zcela proměnit naše myšlení a jednání. Vážně usilujme o to, abychom se stali skutečně pokornými lidmi. Po vzoru Mojžíše, který byl počítán mezi “nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi” (Nu 12,3). Ale hlavně po vzoru Ježíše Krista, o němž apoštol Pavel píše: “Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.” (F 2,6 – 11).

Jen tak se můžeme stát takovými, jakými máme podle Boží vůle být. Vyjádřeno slovy apoštola Petra: “Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. `Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.´” ( 1 P 3, 8 – 9). Amen.

 

Modlitba po kázání:

 

Nebeský Otče,
 

děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. Díky Němu můžeme uniknout zatracení a peklu. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy. A tak jsme mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.

Ve křtu jsme byli zbaveni prvotního hříchu a tak neobtíženi dědičnými vinami můžeme hledat Boží vůli a plnit ji. Za což Ti nebeský Otče můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Tvá vůle je dobrá, libá a spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království.

Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať jsme ochotni činit pokání ze všech svých hříchů. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať milujeme bližního svého jako sami sebe Ať svůj čas, majetek a peníze Ti vždy a všude dáváme ochotně k dispozici. Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha svatého k podobě Ježíše Krista. A daruj nám dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

 

                                      Stanislav Heczko

                                       (LECAV Praha)

 

 

 

Leave a Reply